5. 8. 2006, GEO [Karin Steinbergerová]

Rio de Janeiro, metropole v zálivu Guanabara, je symbolem exotiky a radosti ze života. Stejně tak je ale spjato s krvelačnými drogovými gangy a brutalitou. Nikde jinde na světě asi také neuvidíte slumy, chudinské čtvrti a honosné vily tak blízko vedle sebe. Ostrovy světa boháčů jsou od svého okolí odděleny ostnatým drátem. Za ním už vládne podsvětí, chudoba a násilí…

První výstřel zní jako hudba. Jako by byl laděn do tónů samby a bossa novy. A tanec neustává. I v noci je horko, teplota dosahuje až 27 stupňů. Brzy bude karneval. P
Při druhém výstřelu už mladé páry přestávají flirtovat, padají k zemi, nebo se utíkají schovat do domovních vchodů. Jako by to měli nacvičené. To, aby nebyli zastřeleni. Je pátek, krátce po půlnoci. Během jediného okamžiku jsou schovaní všichni - prostitutky, transvestiti, ramenatí hezouni i opilci z Lapa.
Po třetím výstřelu padá Ari Batista Texeira k zemi. V těle má tři kulky. Devítimilimetrové náboje, malé a ostré. Tyto devítky nedělají žádné velké díry, ovšem zavrtávají se hodně hluboko. To tady ví každý.
Ari Batista Texeira leží v objetí staré opilé ženy, když naposledy vydechne. Umírá na chodníku před místní autoopravnou. O půlnoci začínají mechanici opět pracovat. Čekající zákazníci lhostejně přecházejí okolo mrtvých - kolem je přece tolik zajímavějších věcí než pouhá mrtvola na chodníku.
A tak tady leží. Několik hodin. Dokud nepřijede policie. Nikdo nic neviděl, nikdo Ariho Batistu Texeiru, který bydlel v domě, před nímž zemřel, nezná. „Je to stále totéž,“ říká jeden policista.
Pak přichází Severino Silva, muž menší postavy s kudrnatými vlasy a indiánskými rysy. Na hrudi mu visí několik fotoaparátů a objektivů. Fotografuje tiše a pozorně. Ví, že se momentální nálada může kdykoliv zvrtnout. A že se sousedé mohou najednou obrátit proti němu. Od doby, kdy byl v jedné favele -- okrajové chudinské části města - popraven reportér Tim Lopes, začali mít reportéři v Riu větší strach.
Dnes většinou fotograf čeká, než přijede policie. Již deset let pracuje pro noviny O Dia. „Situace se změnila,“ říká. „Dříve docházelo k násilí pouze na okraji města a na východě, dnes je násilí všude, hned vedle vás.“
Severino Silva ukazuje desky plné fotografií. Jsou na nich lidé zastřelení, upálení, lidé s useknutou hlavou nebo roztrhaní granátem na kusy. Matky líbající své mrtvé syny. Děti, které běží se školními aktovkami v ruce, aby si zachránily holý život. Potracené plody vyplavené mořem. Děťátka ležící v bílých rakvičkách a moři květin. Majitelé barů stírající lidské zbytky ze zdí. Policisté, kteří si v dešti myjí své zakrvavené ruce. Lidé, kteří se poflakují, pláčou nebo žebrají. A mezitím vším fotbal, karneval, samba a stále další obrázky mrtvých dětí. „V Riu bylo násilí vždycky,“ říká Severino Silva, „ale tyhle děti věří už jen ve svého boha a ve svou zbraň.“
Smrt Texeiry není ničím neobvyklým. Obchodníček s drogami, který nezaplatil, a tak byl zavražděn přímo na ulici. Je o tom provedeno pouze krátké hlášení. K masivnímu obchodování a hrůzným krveprolitím dochází ovšem někde jinde. Na předměstích a na návrších - ve více než 700 favelách ve městě.
„Nikdo se nerodí jako kriminálník. Měli byste vidět, v jakém prostředí tam děti vyrůstají,“ říká fotograf. V Morro do Cordovil byli tu noc zabiti dva lidé. Fotograf Severino Silva se tam vydá později - až bouře v těchto příkrých a úzkých uličkách, v nichž se každý musí spolehnout pouze sám na sebe, utichnou. Zatím zůstává fotograf u Ariho Batisty Texeiry - jen tak z dlouhé chvíle.
V Rua Riachuelo už mrtvý nebudí ani nejmenší pozornost. Ve tři hodiny ráno přicházejí dva metaři. Zametají špínu kolem mrtvoly, jako kdyby to byl odpadkový koš. Krátce před čtvrtou přicházejí ohledači mrtvol, krátce po čtvrté přijíždí pohřební vůz. Většinou se na něj čeká několik hodin. V ulicích Ria má vskutku hodně práce.
Je půl páté ráno, když se Ari Batista Texeira dostává do Instituto Medico Legal. Muž, který má na starosti příjem, má špatnou náladu. Sedí zde již 16 let a přijímá zavražděné z celého města, kteří ho okrádají o spánek. „Za noc je sem dovezeno 20 až 25 mrtvol. Není to žádná příjemná práce, ale člověk ji zkrátka dělat musí,“ říká. Potom veze Ari Batistu Texeiru do chladné márnice, v níž jsou mrtvoly poskládány vedle sebe do dlouhých řad.
„V normálním případě se toho děje víc o víkendu,“ říká fotograf.
„Ach jo,“ povzdechne si Marcelo Itagiba. V Riu se o každé menší potyčce hned dočtete v novinách.
A tak si podle Itagiby může člověk udělat rychle špatný obrázek. „Samozřejmě má město problémy,“ vysvětluje Itagiba, „ale ty už dlouho nejsou tak velké, jak se pořád říká.“ Že v Brazílii bylo v posledních 20 letech zabito 1,9 milionu lidí, že v Rio de Janeiru umírá násilnou smrtí osmkrát více dětí než v Izraeli nebo ve West Bank, že běhá městem 5000 až 6000 mladistvých se střelnými zbraněmi, to už Itagiba nezmiňuje.
Násilí v Riu? Itabiga má svoji kancelář v horních patrech vysoké budovy a od života na ulici ho navíc oddělují tlusté závěsy. Marcelo Itagiba, státní náměstek veřejné bezpečnosti, mluví o kamerově střežených plážích a o všudypřítomné policii pro turisty. Všechno je bezpečné. Všechno je kontrolované policisty, kteří ke svým zraněním přicházejí samozřejmě při výkonu služby. Itagiba si přál, aby se v roce 2012 ve městě konaly olympijské hry. Tento politik nevidí žádné překážky, které by tomu stály v cestě.
Na stěnách jsou pověšeny názvy favel. Jsou jich stovky a nad nimi čísla příslušných policejních skupin. Metry čtvereční jsou zakryté názvy bitevních polí - Complexo do Alemao, Complexo da Mare, Morro da Grota, Santa Cruz, Morro do Dende, Vigario Geral, Morro do Vidigal, Rocinha…
V těchto částech Ria nejsou žádné kontrolní kamery ani chodníky navržené architekty, žádný odvoz odpadu a ani reflektory, které by jako na Copacabaně předstíraly bezpečnost. Pro policii je toto všechno nepřátelská země. A přece tady Marcelo Itagiba stojí a hlásá víru.
Jeho zbraní je „Operacao Pressao Maxima“ -- „Operace maximálního nátlaku“. Tím chce na zločince vyzrát. Násilí proti násilí. „Atakujeme je každý den, v jejich vlastním teritoriu. Neočekávané zásahy, osobní kontroly. Vstup do každé favely je monitorován. Jen tak tady nesedíme.“

IGNACIO CANO VÍ, co se za těmito slovy skrývá. On ji zná - brazilskou policii. „Vždy používala mučení. To je již delší dobu součástí práce policie. Masové exekuce a zneužívání, to jsou staré problémy. Rio je město, v němž policisté dostávají medaile za statečnost, když dostanou hodně lidí.“ Sociolog Ignacio Cano sedí ve své kanceláři na univerzitě ve státě Rio de Janeiro. Také on je vysoko nahoře, ale s otevřeným pohledem na město.
„V Riu je tak zabito hodně lidí zcela bez důvodu,“ říká Ignacio Cano. „Policie má formální monopol na násilí, zabíjí oficiálně, takže legálně.“
Již léta se Ignacio Cano zabývá policejním násilím. Ve svých studiích doložil, že 65 procent všech lidí, kteří byli v Riu zabiti policií, bylo zastřeleno zezadu a více než polovina z nich měla v těle více než čtyři kulky. „A to jsou jen případy, které policie přiznala. V protokolu je pak uvedeno: odpor proti státní moci. Je to určitý druh trestu smrti na ulicích.“
Ignacio Cano vypráví o dvojí morálce starosty, o ubohém vzdělání policie, špatných platech a všudypřítomné korupci. O rozděleném městě. „Zde dokonce podle zákona nesmí být člověk s vysokoškolským vzděláním zavřen do zdejších přeplněných, nelidských vězení. Tam se dostávají pouze chudí.“ A vypráví také o tom, že policii jde především o jedno - přesunout násilí na kopce, kde žijí chudí lidé, do oblastí Zona Norte a Zona Oeste. Když se střílí tam, policie často ani nezasáhne. Pro tu je důležité to, aby se násilí nedostalo dolů, do krásného, nablýskaného, erotického Ria. Do oblasti Zona Sul, jižní zóny, která je plná policistů.

V KONTROLNÍ MÍSTNOSTI státního náměstka veřejné bezpečnosti visí satelitní snímek. Je to gigantická spleť domů a ulic. Complexo da Mare skládající se z 15 až 17 favel, jež jsou rozprostřené mezi obrovskými výpadovkami z města. Město ve městě, mezi letištěm a centrem města. Zde bojuje policie proti drogovým dealerům a drogoví dealeři bojují zase proti drogovým dealerům. A uprostřed žijí desetitisíce bezbranných lidí.
Marcelo Itagiba říká: „Bojujeme proti guerille. Ta má velké množství zbraní. 44 Remington Magnum, AK-47, AR-15, granátomety. Ale my budeme všechno monitorovat, každý den, každý kout tohoto města. Musíme zde neustále udržovat provoz. Krysy, které běží, nic nesežerou.“
Ana Claudia Dantas krysy zná, sama jich má v domě spoustu. Je jí 28 let a žije se svými dětmi v Complexo da Mare. V oblasti, do které přicházejí pouze ti nejchudší. Na bitevním poli. Ve vedlejší uličce začíná mocenské území největšího a nejmocnějšího drogového komanda „Comando Vermelho“- Rudého komanda. Zde, kde žije, panuje „Terceiro Comando“ - Třetí komando. A někde v tomto molochu jsou ještě „Amigos dos Amitos“ - Přátelé přátel. Odnože Rudého komanda. Žádná odlišná filozofie, žádná odlišná morálka, žádné odlišné politické ideje. Ale nepřátelé na život a na smrt. „A když jede policie kolem, tak jsme pro ni zločinci my všichni,“ říká Ana Claudia Dantas da Silva. Kulky zde létají ze všech stran.
Před několika dny bylo přímo před jejími domovními dveřmi zastřeleno devět lidí. Šlo jako obvykle o válku gangů. Patří jim teď i velkoobchod. Stále více obchodníků přepravuje do města více a více zboží. Dříve člověk zaplatil za pytlík kokainu 50 realů, dnes zaplatí realy pouze dva. A za pár řádků koksu 25 centů. Policie se nevměšuje, vydělává na tom také.
Ana Claudia Dantas da Silva dnes patří i se svými dětmi ke Třetímu komandu. A to bez toho, že by se jí někdo někdy zeptal. Občas se přestřelky dostanou také za velké městské dálnice, které se táhnou chudinskými čtvrtěmi. Avenida Brasil, Linha Amarela, Linha Vermelha - to je několik případů úmrtí na cestě na letiště. „Je těžké zde vychovávat děti. Ty tady umírají rychleji, než si to člověk stačí uvědomit,“ říká Ana Claudia Dantas da Silva.
Dříve, říkají lidé ve favelách, se komanda vzájemně respektovala, řídila se určitým kodexem cti a morálkou. Dealerové dávali obyvatelům léky, mateřské školy, školy samby - všechno, co jim stát nikdy dát nemohl, nebo nechtěl. Teď ale mají moc děti. Sedí na kopcích, mají zbraně a jsou zfetované kokainem. Jsou to osamělí bojovníci, každý je malým smrtonosným tyranem, kdykoliv nahraditelným. „Zde střílí chudí na chudé,“ říká jeden. Přežití je věc štěstí.
Dealeři si vybírají mladá děvčata, a to velmi brzy. Chlapec se zbraněmi má neustále hodně žen. A ty jsou pak závislé na svých synech. Většina chlapců začíná kariéru v organizaci již v deseti letech, a to nejdříve jako špehové, později se stávají vojáky, a když jde všechno dobře, jsou z nich manažeři. Nosí drahé sportovní boty, většina však nestačí ani zestárnout. Když dvakrát uděláš chybu, zmlátí tě. Za třetí chybu zaplatíš životem. Taková jsou pravidla.
A ta jsou jednoznačná. Člověk se podle nich může řídit. Policie žádná pravidla nemá.
„Naše děti se stávají levnými špiony pro obě strany. Dávají jim drobné dárky, vyhrožují jim, bijí je. A pak se vyptávají. A nakonec jsou zabity, protože promluvily,“ říká Ana Claudia Dantas da Silva. A pláče.

NÁSILÍ V RIU? Lenny Niemeyerová si upřeně prohlíží své nehty. „Své dceři jsem vždy říkala: Nelíbej se v autě! Přiveď si toho kluka radši domů. Tam venku je to nebezpečné, hlavně v noci. Zbytek je paranoia.“ Pak si strčí do pusy čokoládovou pralinku, položí se na své zahradě na lehátko, nechá si přinést čerstvě připravenou šťávu z ananasu a začne filozofovat o módě.
Lenny je známá osoba, a to především díky svým mejdanům. V jejím domě v Lagoe můžete potkat dokonce i Naomi Campbellovou. Vedle mejdanů jí zajímá také móda. Ta, která využívá tenkých a někdy i průsvitných látek.
„Pro dobrou párty je potřeba hodně svíček, hodně skleniček a bílé květiny,“ říká Lenny Niemeyerová. To je její tajemství. „A když nechcete, aby vás někdo přepadl, musíte se řídit několika málo pravidly: Na pláž si nebrat nic s sebou, maximálně nějaké drobné, abyste si mohli koupit něco k pití. Nikdy neotvírat dveře, jen když někoho čekáte. Jako žena nikdy nejít ven sama. Večer po určité hodině nikdy nezastavit na červenou. A hlavně zůstat v klidu.“ Najednou je od dveří slyšet houkání. Alarm. Dveře od bytu byly otevřené o pár vteřin déle.
O několik kilometrů dál na jihozápad, u Atlantiku, v nóbl čtvrti Joá, jsou lidé paranoidní a věší originály nad svůj mercedes v garáži, protože jejich dům má jen stěny ze skla. V Joá se v ulicích pohybují soukromí hlídači, kontrolní kamery tam fungují 24 hodin denně, na střechách je jihoafrický ostnatý drát a lidé mají druhý trezor s pár tisícovkami dolarů a falešnými hodinkami, které zloděje uspokojí mnohem levnějším způsobem. Na různých místech jsou ukryta tlačítka od alarmu - přímé napojení na policii, které zde ale lidé důvěřují stejně tak málo jako ve favelách. Rio si vytváří barikády.
U firmy „Safeguard“ na Copacabaně si podnikatelé, fotbalisté, modelky a právníci pronajímají za 400 dolarů na den opancéřovaná auta. Svým dětem darují neprůstřelná luxusní vozidla se zabarvenými okny a řidičem, který se na tréninkových hodinách učí co dělat v případě ostřelování nebo při pokusu o únos.
To ovšem vědí i lidé ve favelách. Chlapci proto zbraní na sklo nejdříve zaklepou, teprve poté ho prostřelí. Skla silná 4 mm znějí jinak než skla silná 21 mm. „Je to psychologický byznys: Když se nějakému známému člověku něco přihodí, je u nás krátce nato boží dopuštění,“ říká šéf firmy „Safeguard“. Bezpečnostní úroveň 3a chrání před různými zbraněmi, jako jsou například Uzi, Colt a 44 Magnum, zkrátka před zbraněmi, které jsou používány při menších přepadeních v Zona Sul. V Zona Norte ochrání naproti tomu už jen úroveň 4.
Lenny Niemeyerová žije v zóně bohatých. Přes kopec pomalu vyrůstá do výhledu Rocinha, největší favela v Riu. „Často mi to připadá, že tam každou noc vyroste jeden nový dům. Když se probudíš, je tu další kopeček opět plný domů. Dostávají se stále blíž,“ říká.
Její tři služebné pocházejí také „odtamtud“, jak Lenny Niemeyerová říká, když mluví o favelách. „Milí lidé. Potřebují jen trochu výchovy. Tam uvnitř, v jejich čtvrtích, je to velmi nebezpečné.“ Nikdy by tam nešla. Pro ni je ta chudoba pouhým panoramatem. Favely v noci hezky blikají - různými světly, která jsou ilegálně napojena na elektrickou síť.
Lenny Niemeyerová raději vypráví o týdnu módy, na němž klenotnictví H. Stern představí zlaté sandály. „To je opravdové Rio,“ říká, usrkne si ananasové šťávy a začne vyprávět drby o příslušnících starší elity z Ria, kteří naopak mezi čínskými starožitnostmi v Chopinově domě na Avenida Atlantica pomlouvají zbohatlíky. Když se bohatí do nějaké „lepší“ favely vůbec dostanou, aby si koupili pytlík kokainu nebo marihuanu, nejdříve si doma sundají drahé šperky. Bohatí lidé si zvykli chlubit se tím, že si ve slumech někdy vypili jedno pivo. V těch slumech, kde turisté navštěvují kurzy samby a dělají vyhlídkové jízdy.
Mezi chudými a bohatými ale moc dalších kontaktů není. Dolů přicházejí jako služebné a levné pracovní síly, nahoru se jich dostává jen velmi málo. Marcelo Freixo je jeden z takových přeshraničníků. Je to muž, který je potřeba, když dojde ve vězeních v Riu k povstáním. Již 13 let se stará o násilí a lidská práva.
„Vůbec nejsurovější v Riu je samo město,“ říká. Několikrát se dostal do „Polinteru“, policejního vězení v centru. „Tam nedělají žádné rozdíly mezi zloději, vrahy či podvodníky. Existuje pouze rozlišení podle komanda. A tak jsou tady třicetinásobní vrazi vedle lidí, kteří ukradli jedny hodinky,“ říká Freixo. Polinter byl postaven pro 300 osob. A teď jich tam je 1200. V celách pro 13 osob sedí skoro šestkrát více vězňů. 77 osob na dvanácti metrech čtverečních. Stojí za mřížemi jako zvířata. Někdy do toho zápachu a horka stříkají dozorci hadicemi vodu.
Marcelo Freixo říká: „Společnost, která se svými dětmi zachází takovýmto způsobem, nemá budoucnost.“ O podobných místech říká, že jsou to monstrózní továrny. Toho, kdo se v Riu dostane do vězení, se jen zeptají, k jakému komandu patří. Jsou tady ale i jiné lapáky. V Bangu, vysokobezpečnostním vězení, sedí bosové z Rudého komanda. „Ti tam mají všechno. Mobilní telefony, zbraně, drogy a peníze na úplatky,“ říká Freixo.

„A MY - KDO SE POSTARÁ o nás?“ Do hovoru se přidává Falcao - Sokol, který přichází s pytlem plným zbraní. V něm je pár pistolí se zásobníky na 25 nábojů. Falcao je ozbrojen 24 hodin denně. Jeho sousedka žertem říká: „Nesahej na něj, jinak exploduje.“ Již 30 let je u civilní policie. Je bez uniformy, košili nosí přes kalhoty a pod ní zbraně. „Nepřátelé nás přesto vždycky poznají,“ říká.
Hodně policistů zemřelo právě proto, že byli komandy odhaleni. Falcao ví, že je štvanou zvěří. A že ho mohou zradit i vlastní lidi. „U policie je minimálně 80 procent zkorumpovaných. A korupce přichází úplně ze shora,“ říká a posune si čepici do čela.
Nikdo nesmí vědět, že mluví. Nikdo ho nesmí poznat. Nemá žádný věk, žádné jméno, žádné vlastnosti. Pouze nesmírný vztek: „Mladí policisté jsou potravou pro děla, jsou nezkušení a naprosto nepřipravení. Nikdo ze shora vám neřekne, co se stane další den. Mají totiž strach z informátorů, kteří nepřátelům říkají, kde budeme. Jsme jim vydaní na pospas.“ Pláče.
A pak vypráví hrdinské příběhy. Jak před nedávnem zastřelil dva „traficantes“ - drogové dealery. „To jsou bezohlední zabijáci. Hloupé děti.“ Odstřelil je proto, aby byl v jeho čtvrti konečně klid. Policista se málokdy za něco takového dostane do vězení. A když, tak ne na dlouho.
Ale k čemu je to dobré? Samo město je jejich vězením. Snad to bude v budoucnu lepší. Dostali nové vozy. Jejich policejní stanice jsou opravené. Dostali sliby. „Nemám strach. Bůh mě nechá žít,“ říká Sokol na rozloučenou. A dodává, že Rio je město, které má rád ze všeho nejvíc. „A jako policajt ho chráním.“

NAHOŘE NA KOPCI SE JEN USMÍVAJÍ, když to slyší. Své zbraně nakupují právě u zkorumpovaných policistů, 8000 realů za AK-47, a potom na ně střílí. „Když člověk dostane knížku, naučí se číst. Když dostane zbraň, naučí se střílet. Je to tak jednoduché,“ říká jeden.
Chvíli to trvá, než se děti naučí mluvit. A za rozhovor se platí plenami. Jednorázovými plenami pro sociální zařízení ve favele. A lahví whisky Jack Daniels, kterou do sebe obrací jako kolu. Žádná jména, žádná data, taková je dohoda. Jako u Falcaa.
Na krku mu visí pytlík s matrošem. Kokain, marihuana a výdělek za celý den. „Když to ztratím, jsem mrtvý muž,“ říká. Sedí v „boca de fumo“ - tam, kde se prodávají drogy. V oblaku kouře. Uprostřed změti uliček. Neustále sem přicházejí zákazníci z favely. Kokain se stal mezitím tak levným, že si ho mohou dovolit i zdejší lidé.
„Jsou lepší i horší časy,“ říká jeden. „Jednou jsi ve vězení a pak zase provedeš nějakou loupež. Jindy máš peníze a ženské a můžeš si koupit hadry na sebe. Opravdové značky, třeba Nike. Co jiného máme dělat.“ V deseti letech začal pracovat pro organizaci. Prvního člověka zastřelil v jedenácti. Zavraždili ho ve dvou. „Byl to zrádce. Vzpomínám si ještě na krev na své košili. Byl jsem oblečený na mejdan a měl jsem kvůli té krvi pěkný vztek.“ Teď už své mrtvé nepočítá. Je mu sedmnáct.
Sedí tady v šortkách, kouří a pijí. Mluví o macumba, svém náboženství, a také o tom, že mohou vidět nepřítele, ale on je ne. Věří ve svého šéfa. „Když řekne: Zabij! Tak zabiju. Jinak jsem mrtvý muž.“ Pak si dají zase lok whisky. Právě je si šéf vypůjčil pro válku na sousedním kopci. „Jsme na prodej.“ Malí a levní žoldnéři.
Mají skelné oči. A řídí se pravidly. „Po osmé hodině večer je válka, přes den je mír. Žádné zbraně.“ Souhlasné kývání. Jen z jedné věci mají strach. A to, že je policie unese a prodá druhé straně. Vědí, co se stane potom.
Mluví opět o vraždění. Že něco musí vypít - před tím. Pak přichází manažer - menší šilhavý chlápek se silnými brýlemi: „Já zabíjím střízlivý, to mě baví víc.“ Jejich bratři jsou ve vězení, jejich sousedé z nich mají strach a jejich matky je úpěnlivě prosí, aby s tím přestali. „Tady je všechno trošku jiné, my nejsme špatní lidé. Když tady ale vyrůstáš, už jako dítě se zblázníš z toho, kolik lidí jsi zabil.“

Fotograf Christopher Pillitz se narodil v Argentině a žije se svou ženou a dcerou v Anglii. Ubohé životní poměry chudých rodin v Riu a každodenní brutalita se mu vryly hluboko do paměti. Také autorka Karin Steinbergerová na tento zážitek nikdy nezapomene. Drogový dealer Ari Batista Texeira byl zastřelen přímo vedle ní na chodníku při jedné z jejích večerních pochůzek.